Léto přináší každoročně stejný problém: zaměstnanci se vracejí z dovolené nemocní a neví, na co mají nárok. Pravidla jsou přitom jasná, ale mnoho lidí je nezná – a zbytečně tak přichází o nevyčerpané volno nebo naopak marně doufají v jeho vrácení.
Klíčové je jediné datum: den, kdy lékař vystaví dočasnou pracovní neschopnost. Pocit nevolnosti u moře, horečka na letišti ani průjem poslední den dovolené samy o sobě nic nemění. Pokud zaměstnanec lékaře nenavštíví a neschopenku nezíská, dovolená bez ohledu na zdravotní stav pokračuje a je považována za řádně vyčerpanou.
Pokud ale lékař potvrdí pracovní neschopnost ještě v průběhu dovolené, čerpání volna se od tohoto dne přerušuje. Zbývající dny zaměstnanec nevyčerpá a může je využít jindy. Jak to funguje v praxi, přibližuje Anna Kevorkyan, CEO pracovního portálu JenPráce.cz: při dovolené od pondělí do pátku, kdy je zaměstnanec ve středu uznán práce neschopným, „z původně plánovaných pěti pracovních dnů vyčerpá pouze dva.“ Zároveň ale platí, že zbývající dny se automaticky nepřipojí za konec pracovní neschopnosti – jejich čerpání musí určit nebo schválit zaměstnavatel.
Opačný případ nastane, když zaměstnanec celou dovolenou vyčerpá a k lékaři zajde až po návratu – třeba v pondělí ráno po nedělním příjezdu. Pracovní neschopnost pak začíná tímto dnem a na již proběhlou dovolenou nemá žádný vliv. Jana Jáčová, ředitelka UOL Účetnictví, k tomu podotýká, že „ani skutečnost, že se první příznaky objevily už u moře nebo během cesty domů, sama o sobě předchozí dny dovolené neobnoví.“
Co se týče financí, prvních 14 kalendářních dní nemoci hradí náhradu mzdy zaměstnavatel – ve výši 60 procent redukovaného průměrného výdělku, a to pouze za pracovní dny. Od 15. kalendářního dne přebírá výplatu příslušná správa sociálního zabezpečení, přičemž dávka se vyplácí za každý kalendářní den včetně víkendů. Výše nemocenského se pohybuje mezi 60 a 72 procenty redukovaného denního vyměřovacího základu podle délky neschopnosti. Výsledná částka je zpravidla nižší než náhrada za dovolenou, která se vyplácí ve výši průměrného výdělku.
Při onemocnění v zahraničí situaci komplikuje administrativa. Evropský průkaz zdravotního pojištění pomůže s úhradou ošetření, ale sám o sobě není dokladem pracovní neschopnosti. Zaměstnanec musí navštívit místního lékaře, získat potvrzení s datem začátku neschopnosti a tento dokument neprodleně zaslat zaměstnavateli. Jáčová varuje: „Není vhodné čekat až na návrat do Česka.“ Ve státech mimo EU a mimo smluvní země může být uznání zahraničních potvrzení komplikovanější a je nutné předem ověřit postup u příslušné správy sociálního zabezpečení.
Oznamovací povinnost vůči zaměstnavateli přitom trvá i v době, kdy systém elektronických neschopenek data předává automaticky. Zaměstnanec by měl dát zaměstnavateli vědět bez zbytečného odkladu – telefonicky nebo e-mailem – od jakého dne nenastoupí do práce a kde bude pobývat, pokud nemoc začala ještě před návratem z dovolené.
Zdroj: Tisková zpráva, autorský text