Nejdříve jsem pracovala ve školství s malými dětmi a poměrně rychle jsem vždycky měla náběh na vyhoření, tak mi došlo, že se svou náturou se budu muset o ten svůj wellbeing opravdu muset starat, jinak to nepůjde. Nejde jen dávat, musíte dát nejdříve sobě. Je to klišé, které se pořád opakuje, ale i v oblasti People care (nahrazuji zkratku HR) člověk opravdu hodně dává lidem kolem, jste tu pro ně, mluvíte s desítkami lidí denně, s managementem, víte co se děje pod pokličkou, držíte si nějakou HR etiketu, aby Vám lidi mohli důvěřovat a svěřit se, někdy je to opravdu náročný, zvláště ve chvílích, kdy firma prochází různými změnami, ten tlak na to “People” oddělení je opravdu velký.
A jsme to my, lidi z People oddělení, kteří ve firmách lidem říkáme, vem si dovolenou, zkus relaxovat, vytváříme a designujeme wellbeing programy, vymýšlíme odpočinkové akce pro lidi, oslavy, na kterých vlastně taky pracujeme…aby to nebylo pokrytectví, tak by právě Ti lidi z People oddělení měli umět odpočívat a snažit se o tu rovnováhu a ukazovat tak ostatním, že to jde.
Mě práce vždycky bavila dost – ten nábor je takový návykový, do velké míry jste to vy, kdo v těch prvních fázích firmy pomáhá tu firmu vytvářet, vybírat ty správné lidi, kteří sdílejí ty “naše” hodnoty. A obecně v HR asi nejde si říct ,,mám všechno hotovo…” teď budu mít pár dní volno, ten moment prostě neexistuje, každý pracuje na několika projektech najednou, vymýšlíte, co by se ještě dalo udělat, a často si ty lidské příběhy prostě nosíte s sebou domů. Je to tedy dost o nějakých vašich vlastních hranicích a o způsobu jakým si brousíte tu svou “pilu” (neboli, jak o sebe pečujete, když pečujete o ty ostatní).
O psychologii a duševní zdraví se zajímám od vysoké školy a několik let byl můj sen něco napsat, vytvořit, a nejlépe něco, co by mohlo s duševním zdravím pomoci i ostatním. Člověk má někdy tendenci ty svoje sny odkládat na “až někdy…” A prioritizovat při tom jiné věci – třeba vydělávání peněz, starání se a péče o druhé, schůzky s kamarády a rodinou, uklízení, Netflix, prokrastinace…Všechno budí dojem, že to je to pravé, co teď dělat a že plnit si sny přece mohu později, až něco (doplň) bude hotovo…blbost.
A proč papírová forma diáře?
Psát si na papír nejen svoje sny, ale i denní úkoly a další myšlenky mi vždy hodně pomohlo a pevně věřím, že DeníkoDiář může pomoci s plněním snů a přání i ostatním ženám. Není to klasický nástroj Time managementu, spíš naopak, nutí Vás se zamýšlet a plánovat v takové doufám nenátlakové-flow formě, aby to nebylo o odškrtávání kolonek, co bylo splněno, ale spíš o tom, aby si v tom každodenním ToDo listu ta žena našla čas i sama na sebe. A to je to hlavní poselství DeníkoDiáře. Při plánování každého měsíce, se zamyslet…,,Co bych se chtěla naučit? Co bych chtěla zažít? Kde bych se chtěla podívat? Co bych chtěla zkusit? A pak při jednotlivém plánování dnů se u každého dne vědomě zamyslet, co si ten den sama sobě nadělím, jak se postarám o sebe, jaký bude ten den ta self care pro mě. Je tam i konkrétní políčko, kde si to na ten den zapíšete a zároveň si napíšete, kdy se to stane – aby to nebylo takové to, až děti usnou….
Rozhodně doporučuji ženám, které staví potřeby ostatních pořád před Ty svoje a mají tendence na sebe zapomínat. DeníkoDiář má za cíl Vám každý den připomínat, že to není jen o nekončících úkolech, ale že Ti tvůrci toho života jsme my a záleží na nás, jak bude ten náš den po dni vypadat.
Na konec DeníkoDiáře jsem ještě přidala takové mentální cvičení pro chvíle, kdy potřebujeme trochu zvednout náladu. Jelikož nejsem psycholog a jsem si vědoma toho, že duševní zdraví je velmi křehké, tak jsem části DeníkoDiáře konzultovala s odborníky z řad psychologů.
Pořád však platí, že je to jen nástroj, který nám může pomoci s péčí o sebe. Rozhodně tedy nenahrazuje žádnou terapeutickou nebo lékařskou péči.
Možná je důležité říct, že self-care pro mě není o tom, že si na sebe plácneme večer masku na obličej, nebo že člověk zapadne do vany se sklenkou vína – je to o více faktorech, například čemu ten den řekneme ne, a čemu dáme prioritu, je to o našich vztazích, a o tom co pro ně každý den děláme, o tom co během dne jíme, na co se ten den těšíme, apod. Večer tam pak v DeníkoDiáři naleznete místo pro vděčnost – aby nás to nutilo všímat si těch maličkostí, které často ve spěchu přehlížíme.
Autorkou článku je Tereza Randýsková (34), která pochází z podhůří Beskyd. Vystudovala speciální pedagogiku a Personální management. Profesně se od roku 2017 věnuje hlavně oblasti Talent acquisition a to nejraději ve start-upovém prostředí. Před mateřskou dovolenou pracovala pro společnost Canva. U ní doma najdete 7 měsíční dceru a fenku Huskyho.
